Mnozí četli Wordswortha, Keatse, Hardyho, Miltona a Popea, nemluvě o Chaucerovi, Spencerovi, Shakespearovi a pravděpodobně i dalších – všichni jsou to klasičtí básníci, kteří již nejsou mezi námi. Všichni byli proslulí svým talentem jako mistři slova, schopní vyjadřovat myšlenky, pocity a zážitky prostřednictvím uspořádání slov.

Poezie však není vždy snadno srozumitelná, protože její složitost se může značně lišit. Poezie z minulosti používá jazyk, který se dnes již nepoužívá, což ji činí nejen obtížnou ke čtení, ale také k porozumění. Shakespeare například psal v alžbětinské angličtině s archaickými slovy a odlišnými větnými strukturami, než jaké používáme dnes. Některé texty z 18. století jsou sotva čitelné, zejména kvůli zaměňování písmen „f“ za „s“ a květnatému rukopisu.

Poezie je druh literatury, který možná vyjadřuje myšlenky, popisuje scénu nebo vypráví příběh prostřednictvím lyrického uspořádání slov. Básně mohou mít pevnou strukturu s rýmovanými verši, různými slokami či metrem, nebo mohou mít volnou formu – bez jakékoli rýmovací struktury. Sloka je skupina veršů v básni podobná odstavci, zatímco metrum je rytmický vzorec přízvučných a nepřízvučných slabik v rámci těchto veršů.

Zdroj: Pexels; Autor: Mike Bird;

Různé druhy

Existuje téměř tolik různých druhů poezie, kolik je básníků! A upřímně řečeno, o některých z nich nemám ani ponětí.

Haiku, například, zní jako japonské bojové umění, a japonské také je, ale místo meče se v něm používá pero! Slyšel jsem o limerickách, ódách a sonetech, ale co ekfrastika? Cinquain? Pantoum?

Existují v nejrůznějších podobách, od „nemravných písniček“, které by mohli zpívat ragbyoví hráči – napadá mě třeba „Sweet Chariot“ – až po ty, které by mohly začínat například takto: „Byla jednou jedna mladá dáma z Ealingu, která ráda chodila hlavou dolů po stropě…“, což je technicky vzato limerick, krátká pětiveršová báseň s jedinou slokou, rýmovým schématem AABBA a skákavým rytmem. Témata limericků jsou často fantaskní a vtipná.

Historie poezie

Poezie pravděpodobně vznikla ještě před písemným jazykem a sloužila k zapamatování. Lidé v minulosti se učili řady slov nebo frází prostřednictvím zpěvů, písní a vyprávění příběhů.

Díky rytmu a rýmům pomáhala lidem zapamatovat si důležité informace, jako byly zákony, rodokmeny a dějiny. Poezie je často úzce spjata s hudbou a nejstarší básně měly podobu hymnů a jiných písní, například zpěvů.

Poezie je slovní umění – podívejte se, kolik dětských říkadel, například k skákání přes švihadlo, má rytmus a rýmující se slova, která se předávají po generace. Mnohé básně dochované ze starověku jsou zaznamenány jako modlitby nebo příběhy s náboženskou tematikou.

Portugalští básníci

Ano, i Portugalsko má několik slavných básníků, mezi nimiž je Luís de Camões, považovaný za portugalského národního básníka díky svému eposu „Os Lusíadas“, a Fernando Pessoa, modernista známý svými heteronymy. (Ve své nevědomosti jsem si to musel vyhledat: heteronymem se rozumí slova, která se píšou stejně, ale mají odlišnou výslovnost a význam, jako například „tear“ ve smyslu „trhlina“ a „tear“ ve smyslu „slza“.)


Mezi další významné básníky patří Sophia de Mello Breyner Andresen, významná osobnost 20. století, Florbela Espanca, známá svou lyrickou poezií, a Almeida Garrett, klíčová postava romantického hnutí 19. století.

Poezie vede k vtipům

Humor můžete najít v mnoha různých druzích poezie. Když potřebujete odlehčit atmosféru, může pomoci dobrý „špatný“ vtip, nebo vás k úsměvu pravděpodobně přivede kýčovitý jednorázový vtip či hloupá básnička.

Zde je „příklad pro ilustraci“ od Jacka Prelutského: „Představ si, že by tvůj drahocenný nos / byl vklíněn mezi prsty na nohou / to by rozhodně nebyl žádný požitek / protože bys byl nucen čichat ke svým nohám“. Nebo tento od zesnulého Spikea Milligana s názvem „Babička“: „Každým koutem a každou skulinou / vítr foukal na chudinku babičku / kolem kolen, do každého ucha / (a obávám se, že i do nosu)“.

Ano, musíme našim básníkům za jejich básně poděkovat. I když se některé z nich nerýmují.