Například Karibik. Najdete tam pláže, palmy a počasí, které na vás zjevně nevede žádnou osobní vendetu. Algarve nabízí slunce, venkovní restaurace a uklidňující jistotu, že pokud náhodou začne pršet, někdo okamžitě usoudí, že jste si to nějak zasloužili.

Na druhou stranu, v Galway jsou atlantické vichřice, déšť padající vodorovně, déšť padající ze strany, déšť, který jako by přicházel zpod vašich nohou, a občasné dny, kdy se zdá, jako by celé město někdo strčil do pračky. A přesto se do tohoto města někde v 80. letech tento Velšan beznadějně zamiloval.

Čestné vyznamenání

Možná to bylo tím šílenstvím, hudbou nebo hospodami? Možná to byla ta „craic“, nebo snad ta mimořádná irská schopnost podívat se na počasí, které je schopné zvednout malé auto ze země, a říct: „Ach, Ježíši, brzy se to vyjasní.“

Galway jsem poznal v době, kdy se Irsko ještě velmi lišilo od moderní země, jakou známe dnes. Určitě se velmi lišilo od Velké Británie. Bylo to Irsko dlouho předtím, než dálnice propojily ostrov. Bylo to rozhodně ještě předtím, než se zdálo, že každý druhý člověk má v ruce řemeslně připravenou kávu z nějakých neznámých jihoamerických zrn. Galway v 80. letech bylo drsnější, méně uhlazené – ale v tom dobrém smyslu.


Město jako by nosilo svou polohu u Atlantiku jako čestné vyznamenání. Budovy byly ošlehané povětrnostními vlivy, ulice mohly být naprosto smetené větrem a déšť nebyl ani tak něčím, co padalo z nebe, jako spíše něčím, co na vás Atlantský oceán vrážel. To se nezměnilo.

Ale navzdory nepříznivému počasí tu vždy panovala spousta vřelosti. Samozřejmě ne nutně v meteorologickém smyslu, ale té, která vycházela z lidí. Galway mělo a stále má tu „rare-aul“ irskou schopnost, díky níž se cizinec cítí jako starý přítel. Stále můžete vejít do hospody, aniž byste tam někoho znali, a o několik hodin později odejít s novým kamarádem na pití na celý život.

A pak je tu samozřejmě hudba. Kdysi nebyla tradiční irská hudba něčím, co se hrálo primárně pro turisty. Byla prostě součástí každodenního života. Pro Velšana v tom bylo něco hluboce povědomého. Interpretace skladeb „Sésún Bach“ a „Danny Boy“ se ozývají po deštěm bičovaných ulicích Galway už tak dlouho, jak si pamatuji.

Moderní dopravní síť

Velkou proměnou Galway (od 80. let) je jeho dostupnost. Cesta tam z Dublinu bývala jako pořádná expedice. Irské silnice se však dramaticky změnily. Moderní dálniční síť proměnila cestování po celé zemi a z kdysi zdlouhavých, klikatých dobrodružství udělala podstatně civilizovanější záležitost. Kdysi se při irském výletu autem mohlo stát, že jste uvízli za kolonnou nákladních aut a nejedním traktorem.

Dnes se po Irsku dá cestovat překvapivě rychle. Infrastruktura je lepší, silnice jsou rychlejší a vzdálenosti se zdají mnohem kratší. Přesto se nakonec stejně ocitnete uvězněni za velmi pomalu jedoucím traktorem.

Zdroj: Twitter; Autor: @galwaytourism;

Samotné Galway se v průběhu let také enormně rozrostlo a změnilo. Už to není jen ta mírně excentrická západní osada, jakou si pamatuji. Stalo se z něj sebevědomé, mladistvé a mezinárodní město, poháněné částečně technologiemi, vzděláním, cestovním ruchem a mimořádnou kulturní energií, díky níž se vždy tak lišilo od ostatních irských měst.

Dnes jsou tu kavárny na každém rohu a elegantních restaurací přibylo. Ačkoli stará kultura hospod přetrvává, nyní sdílí ulice s kosmopolitnějším Galway. Studenti, umělci, hudebníci, pracovníci v technologickém odvětví, turisté i místní obyvatelé se mísí ve městě, které působí zároveň starobyle a přitom pozoruhodně moderně.

Staré Galway však není nikdy příliš daleko. Vydejte se směrem k Latinské čtvrti a pod nablýskaným turistickým leskem stále ucítíte historii. Ulice zůstávají útulné a budovy si zachovaly svůj charakter. Pouliční umělci soupeří s hudebníky a rozhovory se stále rozléhají po chodnících, stejně jako tomu bylo vždy.

Samozřejmě nám Atlantik stále připomíná, kdo je tady pánem. Do Galway můžete přijet v slunečních brýlích a lněné košili a do deseti minut už budete hledat svou pláštěnku. V Galway vítr nejen fouká, ale přichází s pořádnou vervou. Byly chvíle, kdy jsem si upřímně kladl otázku, zda střecha budovy, ve které jsem bydlel, zůstane na svém místě. Vichřice síly deset se zdají být součástí každodenního života. Deštníky nikdy nebyly nijak zvlášť užitečným nástrojem k tomu, aby lidé zůstali v suchu; spíš připomínaly rekvizity ve skeči z grotesky. Přesto jsme všichni vyrazili ven, ačkoli jsme dobře věděli, že nás pravděpodobně čeká dlouhá, promoklá cesta domů s deštníkem, který bude na kusy.

Ale to je právě jedna z radostí Galway. Nemůžete jen tak čekat na hezké počasí, prostě se musíte naučit, jak ho ignorovat. Obyvatelé Galway to zvládli na jedničku. Nedovolí, aby jim počasí zasahovalo do života. Pokud vyjde slunce, skvělé.

Jestli ne, smůla!

Tradiční excentricita

Na tom, že se Galway odmítá stát zcela seriózním městem, je něco nesmírně přitažlivého. Jistě, město se rozhodně stalo bohatším, chytřejším a sofistikovanějším. Ale svou excentricitu úplně neztratilo. Zůstává městem, kde se vážná konverzace o politice může nějak proměnit v diskusi o tradiční irské hudbě. Ta obvykle končí tím, že někdo zazpívá „The Fields of Athenry“. To je prostě zábava.

Možná právě proto k tomuto místu i po všech těch letech stále chovám takovou náklonnost. Jako člověk z Walesu v Galway rozpoznávám něco, co se nedá snadno vysvětlit. Je to pocit, že jsem součástí malého národa s obrovskou osobností. Místa, kde historie není nikdy příliš daleko, kde kultura není něčím, co by bylo pečlivě uloženo za sklem.

Jistě. Galway se hodně změnilo od doby, kdy jsem ho poprvé objevil v 80. letech. Jak jsem zmínil, silnice jsou lepší a město teď působí mnohem větší. Restaurace jsou rozhodně elegantnější, technologie je vyspělejší a turistů je více. Dnes už někdo nainstaloval Wi-Fi i v hospodě, kde se dříve elektřina považovala za luxus.

Ale to podstatné z Galway zůstává. Hudba, humor, vřelost lidí a všudypřítomný vliv Atlantiku. Mimořádná schopnost města, díky níž se tu každý cítí vítán, i když počasí dělá vše, co je v jeho silách, aby zkazilo zábavu, zůstává stejně neochvějná jako vždy.

Jak jsem se tedy do Galway zamiloval? No, stále si nejsem úplně jistý. Možná to byla ta první pinta Guinnessu, možná to byla hudba, nebo možná to byli lidé, které jsem potkal, a spousta přátel, které jsem si tu našel? Možná to bylo prosté uvědomění si, že v Galway nemusíme čekat, až se počasí zlepší, abychom si užili skvělou zábavu? Bez ohledu na to, co dělal vítr a déšť, stačilo jen vyrazit ven, úplně se promočit, najít úkryt v hospodě a prostě si to užít. „Ach, proboha. No tak, vždyť je to jen trocha deště!“

Když o tom tak přemýšlím, asi právě proto jsem si to tak zamiloval. Díky irskému dešti se cítím skoro jako doma ve velšském Walesu. Jen je to tu asi o trošku vlhčí.

Nastavte The Portugal News jako svuj preferovany zdroj zprav na Googlu

GooglePridat jako preferovany zdroj na Googlu