To jsem zjistil na vlastní kůži teprve nedávno, když jsem spadl ze synovy poměrně rychlé (a drahé) nové motorky KTM 500. Jde o to, že jsem jel jen 20mph přes zpomalovací prah, ale přiznejme si to, Humpty Dumpty spadl ze zdi, která se pravděpodobně vůbec nepohybovala, a podívejte se, co se stalo tomu chudákovi. Zázrakem zůstala motorka prakticky bez škrábnutí, ale moje ubohá stará pánev byla zlomená na třech místech, stejně jako levé kyčle. Aby to bylo ještě zajímavější, měl jsem i vnitřní krvácení. Takže jsem si to pěkně rozbil. Žádné polovičaté řešení.

Zvláštní je, že to nebylo samotné zranění, co mě srazilo na kolena. To bylo celkem jednoduché. Přežil jsem! Jasně, cítil jsem se příšerně, lidi se kolem mě točili a dostal jsem přáníčka od příbuzných, o kterých jsem neslyšel od dob, kdy se objevila barevná televize. Bylo nevyhnutelné, že se nakonec někdo objevil a řekl mi, že kurkuma, fermentované jakí mléko nebo stání bosý na zahradě při východu slunce všechno vyřeší. Je to legrační, ale nikdy jsem to nezjistil, protože, jak se zdá, nesmysly se v rámci britského zdravotního systému (NHS) nepředepisují.

Ne, ta opravdu k zešílení část přišla až potom. Samotné zotavení. Je to jediná „cesta“, při které vám všichni říkají, abyste „brali jeden den po druhém“, zatímco tajně očekávají, že už příští čtvrtek budete stepovat.

Den za dnem

Největším problémem je, že si všichni představujeme zotavení jako nabíjení elektromobilu. Začneme na deseti procentech, připojíme se k moderní medicíně a pak… bing!… už v době čaje jsme zpátky na sto procentech.

Bohužel, lidské tělo nikdy takový návod nedostalo. Alespoň moje vyčerpaná stará kostra ne. Pro mě zotavení připomínalo British Rail v 70. letech. Věci se nečekaně hnou vpřed, zastaví se bez zjevného důvodu, mírně couvnou, oznámí zpoždění kvůli okolnostem, které nikdo nemůže ovlivnit, ale nakonec nás dovezou na místo dlouho poté, co jsme už dávno zapomněli, kam jsme vlastně jeli.

A pak jsou tu ti odborníci. Než se někdo začne rozčilovat a sáhne po formuláři na stížnost, uvědomuji si, že odborníci jsou úžasně chytří lidé. Vím, že tito lidé strávili roky získáváním znalostí, které my ostatní prostě nemáme. Problém však není v tom, co nám vlastně říkají, ale v tom, co si my sami zvolíme slyšet. Je to všechno o interpretaci. Specialista může poznamenat: „U většiny pacientů dochází k výraznému zlepšení do šesti měsíců.“ Skvělé, možná budete mít pokušení si pomyslet? Vánoce jsou zachráněné, za chvilku budu šplhat po horách, vymalovávat náhradní ložnici a možná se dokonce začnu věnovat soutěžnímu společenskému tanci. Ale o šest měsíců později jsem sotva zvládla obléknout si ponožky, aniž bych přitom vydávala zvuky, které se obvykle spojují s přesouváním skříní nebo divokým sexem. Obávám se však, že to je pokrok ve skutečném světě, ne v té hollywoodské verzi, když vezmu v úvahu, že už nejsem žádná mladice.

Lékaři mají také otravný zvyk mluvit plynule „lékařsky“. Fráze jako „Zlepšujete se podle očekávání“ zní povzbudivě, dokud mi nedošlo, že „podle očekávání“ zřejmě zahrnuje pocit, jako by mě srazil autobus číslo 13. Pak přicházejí protichůdné rady. Jeden říká: „Hýbejte se.“ Druhý říká: „Nepřehánějte to.“ Někdo další říká: „Poslouchejte své tělo.“ Moje tělo v tu chvíli nebylo nic jiného než nespolehlivý svědek. Jedna noha říkala „jdi se projít“, zatímco ta druhá zvažovala právní kroky.

Přiznejme si to, ani jeden z těchto závěrů nebyl tak lákavý jako ten od sousedky. Zjistila jsem tedy, že skutečným trikem je přestat se doktora Googla ptát na cokoliv. Doktor Google má totiž vyvalené oči, je známý sadista, schizofrenik a zkušený psychopat.

Není to závod

Pravdou je, že uzdravování je záludné. Skrývá zlepšení přímo před očima. Jednoho dne si uvědomíš, že jsi vyšel po schodech, aniž bys o tom vůbec přemýšlel. Jindy zase přinesete domů nekonečné množství tašek s nákupem, aniž byste si hned poté museli lehnout. Nakonec si možná dokonce všimnete, že jste strávili několik hodin, aniž byste s někým, kdo je ochoten (nebo naopak neochoten) poslouchat, probírali své nejnovější zdravotní potíže. To vše jsou samy o sobě malé vítězství, z nichž každé stojí za oslavu.

Faktem je, že jsem se naučila přestat brát zotavení jako závod. Víte, žádné medaile se nedávají. Nikdo se u mých dveří neobjevil s dechovou kapelou jen proto, že se mi zlepšily poslední krevní testy nebo že jsem dokázala ujít dalších sto metrů. Jediným člověkem, s kým jsem opravdu soutěžila, byla moje včerejší já. Musela jsem tedy být „trpělivou“ pacientkou. Musela jsem důvěřovat svým mnoha lékařům (a stejně tak mnoha specialistům) a nebrat každou jejich větu, jako by byla vytesána do kamenných desek. Moderní medicína je úžasně chytrá, ale není to jasnovidectví. Musela jsem přijmout ty špatné dny, protože přišly, ať už jsem je pozvala, nebo ne. Oslavovala jsem i ty nejmenší úspěchy, protože se sčítají a stávají se těmi většími.

A co je nejdůležitější, naučila jsem se tohle: Uzdravování není vůbec jako Netflix.

Nemohla jsem přeskočit rovnou na poslední díl. Musela jsem zhlédnout celou tu smutnou ságu najednou, která se táhla mnohem déle, než jsem kdy čekala. Prostě jsem musela vydržet celou tu proklatou sérii, včetně všech těch pomalých pasáží uprostřed, kde mám pocit, že se vůbec nic neděje. Kupodivu s odstupem času vidím, že právě tyhle epizody jsou často klíčové a že se v nich rozvíjejí všechny důležité detaily.

Takže pokud se někdy ocitnete v podobné situaci, v jaké jsem se před pár lety ocitl já, vydržte. Vždycky přijdou lepší dny. Nakonec jsem se úplně uzdravil. A jsem za to opravdu vděčný.