Dalším je to, že kdekoli se v Portugalsku sejde více než tucet britských turistů, záhadně se tam objeví irský pub. Je to jeden z velkých geografických jevů moderní Evropy. Můžete být v ospalé rybářské vesničce na Algarve, kde nikdo mladší osmdesáti let nemluví anglicky, a přesto tam nějakým zázrakem najdete podnik s názvem O'Něco, kde nechybí čepované Guinness, fotbalové šály Celticu, zarámovaná fotografie dublinské čtvrti Temple Bar a cedule venku s nápisem „Celodenní nabídka plné irské snídaně“.

Zdá se, že Irsko dobylo Portugalsko, aniž by vystřelilo jedinou bramboru.

Prvním překvapením je, že samotní Irové se s touto představou obecně zdají být docela spokojeni. Na rozdíl od Italů, kteří se potýkají s „autentickou“ carbonarou se smetanou, nebo portugalského kuchaře, který sleduje, jak někdo polévá bacalhau kečupem, irští návštěvníci obvykle vstupují do těchto kulturních center s opatrným optimismem.

Guinness je měřítkem. Zapomeňte na michelinské hvězdy, interiérový design nebo na to, zda barman umí vyslovit „Sláinte“. Pokud Guinness chutná dobře, polovina bitvy je už vyhrána. Portugalsko se v tom stalo překvapivě dobrým. Vejděte do mnoha z těch lepších irských hospod v Algarve nebo v Lisabonu a najdete tam bezchybnou techniku čepování piva, správné sklenice a dostatek tmavého dřeva na přestavbu vikingské drakary.

Zdroj: Pexels; Autor: @enginakyurt;

Iluze je tedy téměř dokonalá. Téměř. Protože autentické irské hospody mají něco, co se dá jen těžko exportovat. Déšť.

Ne nutně venku.

Uvnitř. V opravdové hospodě v Galwayi nebo Donegalu panuje jistá nádherná ponurost. Koberec už viděl věci, o kterých se nemluví, barové stoličky by mohly psát knihy a něčí prastrýc sedí každý čtvrtek na stejném rohu už od roku 1978.

Portugalsko mezitím trvá na slunečním svitu. Je tedy poměrně obtížné navodit atmosféru venkovského hrabství Clare, když se žhnoucí středomořské světlo odráží od leštěných mramorových teras, zatímco někdo v žabkách si objednává jahodový daiquiri.

To nás plynule přivádí k hostům. Nejlepší irské hospody v Portugalsku jsou úžasnými společenskými tavícími kotlíky. Najdete tu důchodce – účetní z Dublinu – jak diskutují o golfu s instalatéry z Yorkshiru. Němečtí cyklisté si objednávají pintu Murphy’s, zatímco portugalské páry objevují shepherd’s pie. Dokonce i nizozemští důchodci se tu zastaví, aby sledovali fotbalovou Premier League, i když nemají absolutně ponětí, kdo proti komu hraje. A vždycky se tu najde jeden osamělý Američan, který se ptá, jestli je Guinness v podstatě nějaký podivný druh latté. Ale všechno to funguje pozoruhodně dobře.

A pak jsou tu hudebníci.

Podívejte se na celé video zde 👇👇👇


Irsko dalo světu folkovou hudbu, zatímco Portugalsko dalo světu fado. Portugalské irské hospody na to samozřejmě reagují tím, že najímají chlápka z Birminghamu s akustickou kytarou, který zpívá písničky od Oasis. Nikdo si nestěžuje, zvlášť po čtvrté pintě.

Samozřejmě ne všechny irské hospody jsou stejné. Některé jsou opravdu úžasné. Ty nejlepší z nich dokážou navodit vřelou atmosféru, aniž by sklouzly k parodii. Personál zná vaše jméno, Guinness správně zraje a jídlo vypadá alespoň trochu jedle. Živá hudba samozřejmě atmosféru ještě umocňuje.

Místa jako tato se stávají stejně tak komunitními centry jako hospodami. Expatrioti tu slaví narozeniny, připíjí si na fotbalová vítězství a náležitě truchlí nad porážkami. Vznikají tu přátelství nad společnými balíčky brambůrek Tayto, doprovázená opileckými diskusemi o tom, zda se Portugalsko konečně stalo „domovem“.

Pak se dostáváme do střední ligy. Tyto podniky nejsou nijak zvlášť irské, ani nijak zvlášť portugalské. Jsou to prostě hospody. Naprosto slušné hospody v irském převleku s plastovými trojlístky trvale připevněnými na stěnách. Každý volný povrch zdobí logo Guinnessu a někdo pověsil ze stropu třicet sedm vlajek hrabství, aniž by úplně chápal, která hrabství vlastně představují. Na jídelním lístku najdete lasagne, kuře tikka masala, fish & chips, pizzu, hamburgery a z důvodů známých jen vedení – sushi. Autentičnost už definitivně zmizela. Přesto se nikdo nezdá být nijak zvlášť rozčilený. Koneckonců, těžko si stěžovat, když hraje Anglie, pivo je studené a někdo právě přinesl misky s praženými arašídy zdarma.

Nakonec se dostáváme k pochybnému konci spektra. Každá země je má. Irské hospody, kde každý kus nábytku vypadá, jako by byl zakoupen v herně s pirátskou tematikou. Jsou to místa, kde se zářivě zelené potravinářské barvivo stalo kulinářskou filozofií a ze stropu trvale visí obrovští nafukovací skřítci. „Tradiční“ irská hudba se ukáže být U2, následovaná The Pogues a na závěr ještě s příchutí ABBA. Guinness dorazí zhruba za čtrnáct vteřin, což každému irskému zákazníkovi okamžitě prozradí vše, co potřebuje vědět: Nebude to nic moc! Tato místa nejsou ani tak irskými hospodami jako spíše zábavními parky

. Jsou to Disneylandy se špatným Guinnessem. Přesto jsou podivně často plná, protože turisté nutně nehledají autentičnost. Hledají prostě něco známého.

V irském pubu v zahraničí nejde ani tak o Irsko, jako spíš o pocit jistoty. Lidé zhruba vědí, co je na jídelním lístku, vědí, že tam pravděpodobně bude obrovská 65palcová televize, na které se vysílá živý fotbal. Také vědí, že tam někdo bude mluvit anglicky. Po týdnu hrdinských pokusů o portugalskou výslovnost je nepopiratelným uklidněním objednat si „pie and chips“, aniž by člověk omylem požádal o smaženou chobotnici.

Možná právě proto Portugalsko přijalo koncept irské hospody s takovým nadšením. Portugalci instinktivně chápou pohostinnost. Cení si konverzace, vydatných obědů a pozdních nocí. Hudba a vyprávění příběhů jsou samozřejmostí a každý

už

pochopil, jak důležité je objednat si ještě jednu rundu.

V mnoha ohledech jsou irské hospody v Portugalsku už duchovně irské. Jen v podstatně slunečnějších verzích. Ironií je, že hospody, které působí nejautentičtěji irsky, jsou často ty, které se o to nejméně snaží. Žádní plastoví skřítci, nekonečné zelené dekorace ani novinkové čepice s motivem Guinnessu. Jen dobré pivo, poctivé jídlo, přátelský personál a příjemná konverzace. A když se nad tím zamyslíte, je to přesně to, díky čemu správná irská hospoda tak skvěle funguje i v samotném Irsku.

Jak si tedy portugalské irské hospody vedou v porovnání s těmi pravými? Jistě, nikdy nebudou úplně stejné. To ani nemohou být. Koneckonců, nikdo zatím nepřišel na to, jak dovézt padesát let místních drbů, nepředvídatelné počasí a chlápka jménem Seamus, který sedí na stejné barové stoličce už od zavedení desítkové soustavy.

Jde o to, že nejlepší irské hospody v Portugalsku nikdy nebudou přesnými kopiemi originálu. Jsou to prostě hybridy. Napůl Dublin, napůl Algarve. Jsou to rovným dílem irská zábava a kavárenská kultura spojené do jednoho celku. Tady se vyvinuly v něco jedinečného a zcela vlastního.

Takže za mírného portugalského večera, s dokonale načepovanou pintou, živou hudbou linoucí se do noci a partou přátel shromážděných kolem stolu s výhledem na Atlantik, si můžeme začít uvědomovat, že autentičnost nespočívá v drobnostech, výzdobě ani geografii. Jde prostě o atmosféru. I když je nejbližší věcí k Irsku předpověď počasí RTE v televizi za barem a chlapík zpívající „The Wild Rover“, zatímco slunce zapadá nad Algarve. To je pro většinu z nás asi dost blízko, nemyslíte?