Hovoříme o technologickém závodě mezi Spojenými státy, Čínou a Evropou, jako by vše záviselo pouze na schopnosti inovovat. Existuje však realita, která je mnohem méně viditelná a možná právě proto mnohem důležitější. Žádná z těchto technologií by nemohla existovat bez kritických surovin.

Výzkum, který nedávno zveřejnili vědci z NOVA FCT, varuje právě před tímto problémem: Evropa zůstává při výrobě mnoha pokročilých materiálů, které podporují digitální ekonomiku a energetickou transformaci, vysoce závislá na dovážených surovinách. Ještě důležitější je, že vědci tvrdí, že řešením není pouze těžba nových zdrojů, ale také vývoj alternativních materiálů, které tuto závislost sníží a posílí evropskou technologickou autonomii. Tato úvaha si zaslouží mnohem větší pozornost, než se jí obvykle dostává.

V posledních měsících jsem několikrát psal o významných investicích, které směřují do Portugalska. Datová centra, umělá inteligence, zelený vodík, podmořské kabely, pokročilé průmyslové a kosmické technologie jsou nyní součástí nového ekonomického příběhu této země. Existuje však jedna otázka, kterou si klademe jen zřídka.

Odkud pocházejí materiály, díky nimž je to vše možné?

Bez vzácných zemin, lithia, grafitu, kobaltu či jiných strategických materiálů by neexistovaly baterie, větrné turbíny, polovodiče, satelity ani servery pro umělou inteligenci. A dokud bude Evropa závislá na dodavatelských řetězcích soustředěných v několika málo zemích, bude také nadále zranitelná vůči geopolitickým napětím, obchodním omezením či přerušením dodávek.

Možná právě proto se příští velký hospodářský závod nebude týkat pouze umělé inteligence. Bude se týkat také schopnosti zajistit přístup k surovinám, které tuto inteligenci pohánějí.

Portugalsko by zde mohlo mít významnou příležitost. Nejen díky svým nerostným zdrojům, ale především díky svým vědeckým kapacitám, univerzitám, výzkumným centrům a možnosti podílet se na vývoji nových materiálů a nových technologických řešení. Inovace již nebudou spočívat pouze v konečném produktu. Budou spočívat také v tom, jak nahrazujeme kritické suroviny, recyklujeme materiály a snižujeme strategickou závislost. Jedná se o tichou, ale zásadní změnu.

Po mnoho let se konkurenceschopnost měřila náklady na energii nebo pracovní sílu. Dnes se začíná měřit také schopností zajistit přístup ke strategickým zdrojům a proměnit vědecké poznatky v ekonomickou výhodu.

Možná se jedná o jednu z těch zpráv, které se nedostávají na titulní stránky, protože nehovoří o krizích ani o rekordech.

Může však patřit k těm nejdůležitějším v nadcházejících letech. Závod 21. století totiž nevyhrají pouze ti, kdo vyvinou nejlepší technologii, ale ti, kdo si zajistí suroviny, díky nimž je tato technologie možná.